Naučme se pravidelně žádat o zázraky ✨

Naučme se pravidelně žádat o zázraky ✨

„To ale není možné. Nééé, tomu nevěřím. To nedokážu. To není pro mě. To dokážou ti druzí, já ne. Haha, možná ve snu. Možná někdy, až… Na to nemám. Tobě to jde, ale mně ne. Jsi se zbláznila ne? Vrať se myšlenkami na zem. To by se musel stát nějaký zázrak.“ Jaké věty používáš Ty? V čem se nacházíš? Čím se pravidelně srážíš? Když v sebe nevěříš Ty, nemůžou v Tebe věřit ani ti druzí. Tak to je. A když se hned na začátek zavíráš zázrakům, žádné ani nemohou nastat. Přitom se zázraky dějí pravidelně. A mohou se dít i Tobě! Stačí se je pravidelně objednávat a zvát do svého života. Zázraky a náhody za hranicemi možného se dějí stále! A klidně každý den, když se jim otevřeme. Už nemusíme dřít a honit se za svými sny. To jsou stará paradigmata vycházející ze strachu a z našich primitivních pudů. Máme…

Kritika jako zabiják štěstí (i vztahů)

Kritika jako zabiják štěstí (i vztahů)

Kritizovat, posuzovat a pomlouvat druhé je taková lidská přirozenost. Dělá to každý, tak proč bych to nedělala taky, že? Jenže si neuvědomujeme, jak si tím moc ubližujeme. Abych byla ale férová – nemůžeme za to. Už na škole jsme učeni, abychom hledali chyby, byli dokonalí, vynikali a srovnávali se. A tato vlastnost nám zůstává až do dospělosti. Jenže už jenom nehledáme chyby v příkladech a diktátech, ale jeden na druhém. Už se nesrovnáváme, že Anička dostala 1 a já 3. Jaká nespravedlnost! Ona musí mít vždy něco lépe, tak ji udělám peklo a pomluvím ji před spolužáky, že má roztrhané punčochy a je nějaká divná. Samozřejmě přeháním, ale už od školního systému (a možná už dříve) jsme naučeni se takto porovnávat a do druhého se strefovovat, aby se přeci neměl lépe, než já, že? Jenže za tím vším je bolest. Moje vnitřní bolest, že já nemám ten obdiv, lásku a…

5 nejčastějších chyb ve vztazích

5 nejčastějších chyb ve vztazích

Když v mládí začínáme randit a vstupujeme do prvních vztahů, přijde nám to jako zábava a hra. Je celkem běžné, že v té době zkoušíme, co nám vyhovuje a jaké je to být vedle někoho jiného. K tomu patří i nějaká ta první zklamání a rozchody. Nad tím se nikdo nepozastavuje. Ale co když k těm neporozuměním ve vztahu dochází i po třicítce, čtyřicítce, padesátce? To jsme se za tu dobu nic nenaučili? To ještě nechápeme, jak fungují vztahy, co potřebuje žena a co muž? A jak to máme učit naše děti? Jsme jejich vzorem. Jak je vidmo ze společnosti, tak ve vztahové oblasti stále tápeme. Proč tomu tak je? Jak to tak bývá, odpověď je ta nejjednodušší. Nikdo nás fungování zdravých vztahů nenaučil. Ani naši mámu, tátu, babičku, prababičku… A když se podíváte do historie vaší rodiny, jak to tam ve vztazích vypadá? Že spolu někdo žije (respektive přežívá)…