Proč je tak těžké ZAČÍT?

Proč je tak těžké ZAČÍT?

Každá z nás má jistě nějaké sny. Ale často to zůstává pouze u těchto představ, vzdušných zámků. Proč ty naše touhy nerealizujeme? Protože se bojíme začátků. Začít něco nového je pro mnohé lidi něco tak děsivého, že raději celý život setrvávají v něčem, co je ničí, nedělá je šťastné, hlavně aby nemuseli nic měnit. Paradoxně okamžik změny je ta největší úleva a svoboda. Jednou, jak se rozhodneme, že chceme něco jinak a prostě to ZAČNEME dělat, všechno už krásně pluje. Pokud ale z toho začátku děláme moc velkou vědu, přemýšlíme nad ním, analyzujeme, kde co a jak, krmíme tím i strach. A pak není divu, že to raději necháme plavat. Proto jsem se ve svém životě naučila jedno pravidlo. Když po něčem toužím a chci něco udělat, jdu do toho HNED, jak mám chuť. Případné problémy se řeší až nastanou (a většinou ani nenastanou). Jak jsem teď slyšela od jedné…

Jak dlouho chceš ještě čekat?

Jak dlouho chceš ještě čekat?

Tento rok pro většinu lidí nebyl snadný. Možná si někdo z vás otevřel spoustu témat: v práci mě to nebaví/ práce mě dostatečně neuživí/ nemám dostatek finančních zásob/ nevím, co mám v životě dělat/ bojím se o své zdraví/ mám nefunkční vztah. Našla jsi se se v něčem? Vlastně je to dobře. Tyto „těžké“ doby nám totiž jasně ukazují, co nám v životě nefunguje a co bychom už měli změnit. Ano, každá změna nemusí být příjemná, možná někdy i ze začátku bolestivá, pak i chaotická, neurčitá, nejistá a nestabilní. ALE! Každá změna nás posouvá a každá změna nás učí. A jen když projdeme změnou, mohou být věci v našem životě lepší. Beze změny to nejde. Motýl také nejdříve musí být housenkou a projít bolestivou proměnou, aby mu narostla křídla a zazářil svými pestrými barvami. Jak řekl kdysi Albert Einstein: „Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat…

Mých 16 každodenních radostí

Mých 16 každodenních radostí

O tom, co se zrovna děje, jaké máme omezení a neustálé změny, už mluvit nebudu. Je toho všude plno a omílá se to stále dokola. Jo, něco nemůžeme, nevíme, co bude příští týden, ale co se místo toho začít zaměřovat na to, co stále můžeme… na to, co nám dělá radost? Změnit vlastně styl myšlení. V životě totiž vždy bude něco, co nemáme. Je ale otázka, jestli budeme vidět stále jen toto a pořád si stěžovat, že nám něco chybí, místo toho, abychom byli vděční a radostní z toho, čeho všeho úžasného se nám dopřává a čeho jsme dosáhli. Je to jako v pohádce o Zlaté rybce. Asi ji všichni dost dobře znáte. Manželka rybáře stále neměla dost a stále byla tak nevděčná, až nakonec neměla nic. Kdyby ale změnila přístup a děkovala by rybářovi i rybce za každou maličkost, co pro ni zařídil a co mají, užívala si to…