Máte „svoje“ lidi?

Včera jsem měla docela průměrný den, pracovala jsem z domu, párkrát jsem šla vyvenčit Alvina a pak šla do obchodu. Nic převratného. Během dne jsem ale potřebovala vyřešit pár věcí, s někým se o něčem poradit, někoho požádat o pomoc a naplánovat si nějaké věci. Uvědomila jsem si jednu zásadní věc. Mám kolem sebe samé úžasné lidi. Když se na ně obrátím, rádi se se mnou sejdou, pomohou mi, vyjdou mi vstříc nebo si se mnou jen tak popovídají. Pocítila jsem, jak jsem moc vděčná, kolik mám kolem sebe podpory i lásky, a jak zní na posledním albu Majka Spirita: „Kým máme svojich ľudí máme dobrý život.“ Opravdu jsem včera byla vyloženě dojatá, jaký jsem šťastný člověk. I když žiju sama, sama vlastně nejsem. Ale víte, proč tomu tak je? Já si tyto lidi hýčkám. Chovám se k nim láskyplně, záleží mi na nich a stejně jako oni mi rádi podají pomocnou…

Zázraky na počkání?

Vidíte to u svých dětí a já teď i u svého psa Alvina. Tato úžasná stvoření nám rostou před očima, ale vlastně tak pomaličku a polehounku, že jednoho dne se zastavíme se řekneme si: „Sakra, ty jsi ale vyrostl. Kdy se to vlastně stalo?“ Znáte to? Ano, velké věci nevzniknout přes noc, ale rostou úplně nenápadně, minutu po minutě, den po dni a nejednou máte před sebou obrovitánský projekt, svůj vlastní byznys, zhubnete 20kg, naučíte se plynule cizí jazyk, máte na účtě milion, žijete ve svém vysněném domě a z dětí jsou dospěláci s vlastním rozumem. Tyto věci si žádají čas. Proto nepodceňujte každodenní malé činosti, které vás vedou za vaším cílem. Nevzdávejte se, i když se nedaří. Zastavte se, načerpejte sílu a zkuste to za chvíli znovu a třeba i jinak. Nebuďte zklamaní, že úspěch nepřichází ze dne na den, většinou je výsledkem titěrné práce každičký den. Můj blog…

Podzime, vlastně tě mám ráda

Jak jste se moje milé čtenářky zvykly na podzimní náladu a počasí? Já se musím přiznat, že to náhlé ochlazení mě malinko zaskočilo, nějak jsem byla duší a tělem ještě v létě. Možná tomu přispělo i to, že jsem cestovala a návrat domů do studené postele nebyl úplně přívětivý. Ale víte co? Já prostě věděla, že je to jen a jen o tom mém postoji. Že já sama z toho dělám „tu nepříjemnost“ a řeším to, že je zima. Tak jsem to otočila a řekla si, že se ještě určitě oteplí a i kdyby ne, najdu si příjemné aktivity i v tom chladnějším počasí. Nebudu si přeci kazit náladu nějakými vnějšími vlivy jako je počasí. Vždy je to totiž o našem osobním postoji, jestli chceme být oběť, nebo tvůrce našeho šťastného života. No a co se stalo. Oteplilo se. Takže zase můžu pár dní nosit holé nohy a můžu sundat…