fbpx

Jak jsem se přestala stresovat

Jak jsem se přestala stresovat

Když se ohlédnu zpět, celý život jsem se kvůli něčemu stresovala. Ať už v dětství, kde to byl jeden velký stres, ve škole, kde jsem zažívala tento nepříjemný pocit dost často… jestli mě zrovna nevyvolá učitelka v hodině, jestli napíšu správně testy, jestli udělám zkoušky, maturitu, státnice. Pak stresy spojené s autoškolou a hlavně S ČASEM. Okolo věčného nestíhání jsem měla nejvíce stresu. Chodila jsem na brigády před školou, takže jsem si hlídala každou minutu, kdy ještě můžu pracovat a kdy už musím sedět v lavici. Po škole jsem běžela na další pracovní štaci a šlo kolikrát o minuty, jak mi to na sebe navazovalo… další stres. Když jsem začala pracovat na plný úvazek, stres zase pěkně povýšil. Tam to bylo nonstop. Stále nespokojení klienti, otravná šéfová a plno úkolů, které bylo potřeba udělat, než odejdu domů, vše muselo být hotovo a odevzdáno klientovi do termínu. Z tohoto stresu jsem přestala i spát. K tomu se přidal stres ze špatné pleti, jestli se mi zase zítra neudělá další pupínek a jak se na mě budou tvářit ostatní. Na mateřské stres dostal úplně jinou podobu. Byla jsem vystresovaná, abych byla dost dobrá máma, aby se malé nic nestalo a doma bylo uklizeno. Stresovali mě i doktoři, ke kterým jsme museli chodit pořád na nějaké kontroly a měření (znáte to).  K tomu jsem začala opět pracovat a to jsem se nestresovala snad jen ve spánku. Když se tak ohlédnu, jsem moc vděčná, že jsem zdravá a tělo mi stále funguje dobře. Ano, občas mi řeklo dost a onemocnělo, ale já neposlouchala a jela jsem dál. Až jsem spadla na hubu, vše mi přestalo dávat smysl a neměla jsem na nic energii. Jednoho dne jsem se jakoby probudila a pochopila, že už takto nemůžu a nechci dál.

Trvalo mi trošku déle, než jsem pochopila, že stres si dělám jen ve své hlavě a že si vlastně můžu žít život jen tak, bez spěchu a neustálým se honěním za něčím. Že ten stres jednoduše můžu pustit. Nejtěžší je asi ze začátku ustát ten nátlak okolí, protože plno lidí stále něco řeší a stresuje se a vy když jste najednou v pohodě, je s vámi něco špatně. Objevovaly se otázky typu: „Jak to všechno stíháš? Jak zvládáš děti? A kdy pracuješ vlastně? Neměla bys pracovat víc? Co když….“ Naučila jsem se povznést i nad toto. Pochopila jsem, že jen já ovlivňuji svůj život a ten chci žít v klidu, bez dramat a stresu. Nemusím se nechat strhnout vystresovanou a věčně nestíhající lavinou mého okolí. Můžu nechat život jen tak plout a přijímat vše, co mi do něj přijde. Když se otevřete a dovolíte životu, aby vám přinášel jen to nejlepší pro vás, tak se to také stane. A to právě v té chvíli, když se přestanete až moc snažit.

Výrazně jsem omezila plánování. Mám v životě nějaké dílčí cíle, ale beru je na pohodu, vím, že k nim pomalu dojdu, a když ne, svět se nezboří. Vychutnávám si každý den a každý den se z něčeho raduji. (Třeba z těchto nádherných šatů šitých v Řecku.) Pracuji tak, aby to pro mě nebyla ani práce, ale spíš radost a naplnění. Když nemám chuť něco dělat, tak to nedělám. A hlavě vím, že vše počká. Nebo se tak nějak vyřeší samo. A když to nedopadne, nestálo to ani za to. Ty správné věci tu na mě vždy počkají, respektive tu stále jsou a budou. Ale nemyslete si, že si válím šunky. To ne. Jsem možná i víc produktivnější než předtím. Každý den vstávám v 6 hodin ráno,  mám čas na sebe, na cvičení, na holky, na kafe v klidu a práci pak dělám víc uvolněně. Soustředím se vždy jen na jednu věc a jde mi to víc od ruky. Když se mi do něčeho zrovna nechce, odložím to na druhý den. Už nic netlačím na silu. Paradoxně vše krásně stíhám a co potřebuji, tak mám vždy hotovo. Najela jsem na balanc (můj čas – děti – práce – přátelé) a v každém okamžiku hledám radost.

Život je totiž plný neomezených možností, a když to tak začneme brát, začneme žít opravdu s lehkostí a s úsměvem na tváři. Jednou stejně všichni skončíme v hrobě, tak ať tam nejsme v křeči, že jsme něco nestihli, ale s pěkným blaženým úsměvem, že jsme si to tu užili.

Pořiďte si podobné kousky z outfitu:

Shopr: No products to show.
Follow:

3 Comments

  1. 14. 10. 2019 / 9:41

    Milá Alice, děkuji za váš článek, připomněl mi opět, co je důležité. Také se o tento nadhled snažím a je pro mě podporou, když si přečtu zkušenosti těch, co jsou dál nebo na podobné cestě. Narazila jsem i na váš starší blog a na úvod jste psala, že jste se chtěla věnovat hlavně designu, můžu se prosím zeptat, proč tohle téma mezi těmi vašimi už není (jestli se správně dívám)? Jen mě zajímá, jestli už není důležité pro vás nebo máte zkušenost, že jej čte třeba méně lidí? (chci se mu také věnovat, tedy bydlení celkově).

    • Alice
      Autor
      14. 10. 2019 / 13:35

      Milá Petro,
      to jsem moc ráda, že Vám článek pomohl si ujasnit nějaké věci 🙂 Ano, designu jsem se věnovala, ale teď moje srdce tíhne spíš po hlubším zaměření. I když pěkné a designové věci mám ráda pořád, chci se na blogu věnovat jiným tématů, které podle mě pomohou lidem mnohem více.

  2. ela
    14. 4. 2020 / 18:26

    vždyť život není o tom někam neustále spěchat a za něčím se hnát, zvláště pak, nepřináší-li nám to radost 🙂 a stres je to nejhorší, co si můžeme naložit. svému fyzickému i psychickému tělu, obojí spolu souvisí a že je člověk zdravý dnes, neznamená, že se to neprojeví později, až tu tíhu prostě neunese. přeji mnoho zdraví a hlavně úsměv na tváři a radost ze života 🙂 a děkuji, že stále existují aktivní a hezké blogy, kde si člověk počte.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *