Kritika jako zabiják štěstí (i vztahů)

Kritizovat, posuzovat a pomlouvat druhé je taková lidská přirozenost. Dělá to každý, tak proč bych to nedělala taky, že? Jenže si neuvědomujeme, jak si tím moc ubližujeme. Abych byla ale férová – nemůžeme za to. Už na škole jsme učeni, abychom hledali chyby, byli dokonalí, vynikali a srovnávali se. A tato vlastnost nám zůstává až do dospělosti. Jenže už jenom nehledáme chyby v příkladech a diktátech, ale jeden na druhém. Už se nesrovnáváme, že Anička dostala 1 a já 3. Jaká nespravedlnost! Ona musí mít vždy něco lépe, tak ji udělám peklo a pomluvím ji před spolužáky, že má roztrhané punčochy a je nějaká divná. Samozřejmě přeháním, ale už od školního systému (a možná už dříve) jsme naučeni se takto porovnávat a do druhého se strefovovat, aby se přeci neměl lépe, než já, že? Jenže za tím vším je bolest. Moje vnitřní bolest, že já nemám ten obdiv, lásku a…