Zase oči pro pláč. Co udělat, aby vztah tentokrát vyšel

Opět bolavé srdce a pocity zoufalství, že toho svého osudového partnera snad nikdy nepotkám. Přichází ztráta víry, že všichni jsou stejní a je lepší být sám. Pořád dokola stejná písnička, hádky, neporozumění, manipulace, nevěra.. co dál? Ještě než úplně moje milá, zanevřeš na další randění a potenciální vztah, přečti si tento článek. Pravděpodobně pochopíš, proč se Ti doposud ve vztahové oblasti nedařilo. Už nemusíš prožívat vztahy, kde si připadáš, že žiješ snad s totálním cizincem, jste s partnerem úplně jinde a neustále se hádáte a kritizujete se. Nadešel čas vztahů plných harmonie, porozumění, podpory a lásky. Sci-fi? Ne tak zdaleka. Pokud jsme ale nikdy takový vztah nezažily nebo ho ani nevidíme v našem okolí a navíc k tomu pocházíme z rozvedené rodiny, kde o nějaké hluboké lásce nemohla být ani řeč, tak to tak můžeme vnímat. A teď si představ, že chceš ve svém životě zažívat něco, co jsi nikdy…

Nebuď sama sobě překážkou

Každá z nás v hloubi duše po něčem touží. Máme nějaké sny a „něco“ chceme. Často to ale zůstává jen u toho chtění a toužení. Proč? Protože si to splnění často nevědomky blokujeme – jsme samy sobě překážkou. Co to znamená? Podceňujeme se, kritizujeme se, snižujeme se, nevěříme si, vymýšlíme černé scénáře, podléháme strachům, máme negativní myšlení, pomlouváme, závidíme, srovnáváme se, jsme nevděčné, lakomé, řešíme stále minulost… Všechny toto činnosti nás vzdalují od našich splněných přání. Samy si stavíme překážky, aby se nám naše přání a touhy mohla splnit. Dobrá zpráva ale je, že jelikož je to „naše“, je i na nás, jak se k tomu postavíme. Jestli dál budeme pokračovat v těchto scénářích a naučených vlastnostech chování a myšlení, nebo je začneme měnit – a otevírat se našim snům a touhám. Já teď měla celkem zajímavé období, něco se mi v životě změnilo a já né a né se…

A dost! Kolik si toho necháme ještě líbit?

Většinu svého života jsem si říkala, jak je super, že jsem samostatná, silná, všechno zvládnu sama… prostě vydržím! Než jsem se vzpamatovala a uvědomila jsem si, že jen dobrovolně trpím. Proč? Protože jsem trpěla v dětství. Neměla jsem ho úplně harmonické (to je zase jiná písnička) a vytvořila jsem si velký vzorec – JÁ TO ZVLÁDNU, UMÍM TRPĚT, JE TO PRO MĚ PŘIROZENÉ. Uff, nezní to děsivě? Ano, takové věci si dokážeme během našeho vývoje také nastavit a pak s tímto podvědomým programem žít. Stanou se z nás dobrovolné trpitelky a nevidíme na tom nic divného! Omlouváme nerespektující a ubližující partnerovo chování, v práci si taky necháme leccos líbit, smíříme se s málem, tudíž ani nemusíme vydělávat dost, jsme zbytečně skromné a tak dále a dále. Může to mít plno projevů, jak nás tento vzorec v životě ovlivňuje. A právě, když jsem při práci s mojí koučkou na tento můj…