Jak mi pomohla kritika ostatních

Jak mi pomohla kritika ostatních

Asi se to každé z vás stalo, že jste si oblékly nějakou podle vás úžasnou kombinaci, nadšeně jste se prohlížely v zrcadle a pak vás přítel/ maminka/ kamarádka (dosaďte si samy) ihned zchladili: „V tom prosím tě raději nikam nechoď, vypadáš jak hastroš, toto ti vůbec nesluší. Na svůj věk by ses už měla oblékat jinak. Lezou ti z toho špeky.“ A vaše radost z toho, jak vám to sekne, je hned v háji a cítíte se na dvě věci. Takže si tu parádu jdete sundat a místo toho si raději vezmete ničím neprovokující džíny, nebo jednoduché černé šaty. A pak to ve finále vypadá tak, že se stále oblékáme jako ti druzí, hlavně abychom nevybočovaly. Jste to ale vy?

To na módě právě miluju, baví mě, jak skrze ní může člověk vyjádřit sám sebe, hrát si s ní a má v ní neomezené možnosti. Jestliže se však nechá ovlivnit názory ostatních a nevykašle se na řeči typu: „Vypadáš jak vůl, toto ti vůbec nesluší, k tvému věku se to nehodí, měla bys nosit něco jiného, vypadáš v tom tlustě“ a tak dál, pak se už neobléká pro sebe, ale pro ostatní. A tím se ztrácí kouzlo osobnosti.

Víte co? Když dospějete do určitého bodu, pochopíte, že všichni tito lidé, kteří vám něco kritizují, vyjadřují svou vlastní nespokojenost, svoji nejistotu a svůj vlastní strach něco takového nosit (i když by vnitřně moc chtěli, ale nemají odvahu). Takže vás raději setřou, aby vás dostali na jejich vlnu a úroveň a vy jste se neodvážili vyniknout víc než oni. Celkem sobecké, že? Jenže oni se hájí tím, že to pro vás myslí dobře. Když tento mechanismus prokouknete, už se jen smějete. Je to taková zkouška, jak moc jste si jisté samy sebou a jak moc si dokážete obhájit svůj názor a svůj pohled na svět. A toto neplatí jen pro módu, ale celkově pro život. Můžete to vlastně aplikovat na cokoliv. Takže bacha na to, když vám někdo začne vykládat, že toto byste neměly dělat, že to pro vás není dobré apod. Tito lidé vás jen pod rouškou dobrého úmyslu snaží zmanipulovat.

Být ale opravdu pevný v kramflecích a těmto řečem nepodlehnout a opravdu si stát za svým a vědět, že já se v těch červených šatech sakra cítím dobře a je mi jedno, když na to má někdo jiný názor, chce opravdu velký trénink. Hlavně když jste v dětství neměli doma velkou podporu a v té nejistotě jste vyrůstali. Já se to učím a musím říct, že jsem v tom čím dál lepší. A víte, co mi v tomto nejvíce pomohlo? Paradoxně právě velký příval těchto poznámek, co bych měla a neměla dělat, co bych měla a neměla nosit, co bych si měla dávat na pleť a co ne.

Ano, vaše komentáře (beru to všeobecně, plno jiných bylo krásných, podporujících a láskyplných). Ale tyto kritické komentáře mi pomohly vyrůst. Odolat a stát si za svým. Najít samu sebe. I když jsem po cestě velmi často padala a sklouzávala a říkala si: „Co když fakt mají pravdu, co když mi to fakt nesluší, co když bych se fakt měla chovat jinak…“, naštěstí jsem se pak vždy vrátila na svoji cestu a pochopila, že nemůžu tyto výtky poslouchat a hlavně se jimi řídit. Není to o mě, ale o těch lidech. Dýchá se mi mnohem lépe.

A vám všem, kteří občas stále máte chuť někoho pěkně „z dobré vůle“ zkritizovat a povědět mu, že toto by neměl nosit nebo dělat, vzkazuji: Zamyslete se, proč máte toto nutkání do toho ostatním mluvit a shodit je? Co vás trápí?Proč by měli ostatní žít podle vašich názorů a přesvědčení? Vždyť oni mají jinou cestu než vy. Tím, že si upřímně na tyto otázky odpovíte, možná pochopíte, že byste vy vlastně něco potřebovali. Možná nějaké uznání, lásku, pocit, že za něco stojíte? A víte co? Jiní lidé vám to nedodají, na tom musíte začít makat sami. Jestli nevíte jak, sledujte mě třeba na Youtube, kde občas točím videa k seberozvoji. Díky němu jsem pochopila, že po jiných lidech nemůžu nic požadovat. Ani lásku, ani podporu, ani milá slova, nejdřív to musím začít dávat já sama naprosto bez podmínky a pak se mi to třeba někdy vrátí. Takže místo výtky, jak druhý vypadá strašně a co by ten druhý měl se svým životem dělat, mu něco pochvalte a řekněte mu, že je skvělý, že je sám sebou, a když to nedokážete, tak raději neříkejte nic. Já se řídím pravidlem, že když necítím, že tomu druhému chci něco od srdce láskyplně říct, tak mlčím. Protože když mě napadá pouze kritika, vím, že to je něco nedořešeného u mě. Takže místo toho, abych ten jed vychrstla na toho druhého, raději se pak sama sebe zeptám, proč mi to na druhém vadilo, kde s tím mám problém já.

Takže si ve svých 36 letech procházím po městě v krátkých křiklavých červených šatech, se svým štěňátkem (na které má plno lidé opět svůj názor, jak by se mělo vychovávat) a užívám si život. Bez nějakých obav, co si myslí ostatní. Nikomu neškodím a o tom to je. Klidně vybočovat, být za blázna, hlavně být sám sebou. Dokud tím nikomu neškodím, je to naprosto v pořádku a naprosto úžasné. Pusťte se do toho taky 😉

Pořiďte si podobné kousky z outfitu:

Follow:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *