Když v mládí začínáme randit a vstupujeme do prvních vztahů, přijde nám to jako zábava a hra. Je celkem běžné, že v té době zkoušíme, co nám vyhovuje a jaké je to být vedle někoho jiného. K tomu patří i nějaká ta první zklamání a rozchody. Nad tím se nikdo nepozastavuje. Ale co když k těm neporozuměním ve vztahu dochází i po třicítce, čtyřicítce, padesátce? To jsme se za tu dobu nic nenaučili? To ještě nechápeme, jak fungují vztahy, co potřebuje žena a co muž? A jak to máme učit naše děti? Jsme jejich vzorem. Jak je vidmo ze společnosti, tak ve vztahové oblasti stále tápeme. Proč tomu tak je? Jak to tak bývá, odpověď je ta nejjednodušší. Nikdo nás fungování zdravých vztahů nenaučil. Ani naši mámu, tátu, babičku, prababičku… A když se podíváte do historie vaší rodiny, jak to tam ve vztazích vypadá? Že spolu někdo žije (respektive přežívá)…