Taky jsem si to kdysi myslela. Sice jsem nějaké peníze měla, ale taky jsem dřela od nevidím do nevidím. Chodila jsem do práce jen, abych měla na nájem a bokem si mohla našetřit třeba na dovolenou nebo na vysněnou kabelku. Byla jsem otrokem peněz. Myslela jsem si, že je to normální: sedět v práci celý den, někdy pracovat po nocích, dělat přesčas a ve volnu pak vlastně jen dočerpávat energii a tu mizérii přebít několika sklenkami vína. 

Abych ve svém životě měla vůbec nějakou radost, šla jsem utrácet. Chvíli jsem peníze měla a pak zase ne. Mít bankovní účet neustále v plusu a jet na dovolenou několikrát ročně pro mě byla nemyslitelná představa. Myslela jsem si, že takový život mohou žít pouze „vyvolení“. Že jsou něčím zvláštní a mně to zkrátka není souzeno. Byla jsem taky přesvědčená, že je běžné dřít v kuse a pak si krátkodobě užít. A tak stále dokola – ničit se a vlastně dělat práci, která mě ani nebaví. 

Dnes dělám pouze to, co mě vnitřně naplňuje a každý měsíc ke mně proudí tolik peněz, kolik jsem si dříve vydělala za rok. A vím, že jsem stále na začátku, že možnosti jsou daleko větší. Při tom všem mám spoustu času a žiji si svůj svobodný život. 

Jak jsem toho dosáhla? Změnou myšlení, změnou přístupu k penězům, změnou vztahu k penězům a i sama k sobě. Čím víc totiž milujeme sami sebe, tím víc nás miluje i život a dává nám vše, po čem toužíme. Tak to je.