JAK ZASTAVIT TRÁPENÍ KOLEM NAŠEHO VZHLEDU

Kolik jsem v poslední době slyšela nešťastných žen, které se trápily kvůli své postavě, většímu bříšku, padajícím vlasům nebo problematické pleti?! Tolik zbytečného trápení a kritiky! Když na to dojde, každá z nás si na sobě najde něco, co nemá ráda. Proč tomu tak ale je? Proč se spíš neobdivujeme za to, co je na nás krásného a úžasného? Proč jsme my ženy přebornice v sebekritice? Kdo nám řekl, co je hezké a jak máme správně vypadat? Proč se tak srovnáváme a sebemrskačsky se sebou mluvíme? Proč si tak ubližujeme? Jako malé holčičky to už vidíme u našich maminek, které byly pravděpodobně nespokojené se svým vzhledem, řešily postavu a nám to přišlo normální NEMÍT SVOJE TĚLO RÁDA! Hledat na něm chyby. Toto je ale nemocné nastavení a chování. Případně jsme byly srovnávané s našimi sourozenci a dalšími dětmi: „Dívej, jak ta je šikovná a hezká.“ „Ty jsi taková nešika.“ A…

Kritika jako zabiják štěstí (i vztahů)

Kritizovat, posuzovat a pomlouvat druhé je taková lidská přirozenost. Dělá to každý, tak proč bych to nedělala taky, že? Jenže si neuvědomujeme, jak si tím moc ubližujeme. Abych byla ale férová – nemůžeme za to. Už na škole jsme učeni, abychom hledali chyby, byli dokonalí, vynikali a srovnávali se. A tato vlastnost nám zůstává až do dospělosti. Jenže už jenom nehledáme chyby v příkladech a diktátech, ale jeden na druhém. Už se nesrovnáváme, že Anička dostala 1 a já 3. Jaká nespravedlnost! Ona musí mít vždy něco lépe, tak ji udělám peklo a pomluvím ji před spolužáky, že má roztrhané punčochy a je nějaká divná. Samozřejmě přeháním, ale už od školního systému (a možná už dříve) jsme naučeni se takto porovnávat a do druhého se strefovovat, aby se přeci neměl lépe, než já, že? Jenže za tím vším je bolest. Moje vnitřní bolest, že já nemám ten obdiv, lásku a…