Kolik jsem v poslední době slyšela nešťastných žen, které se trápily kvůli své postavě, většímu bříšku, padajícím vlasům nebo problematické pleti?! Tolik zbytečného trápení a kritiky! Když na to dojde, každá z nás si na sobě najde něco, co nemá ráda. Proč tomu tak ale je? Proč se spíš neobdivujeme za to, co je na nás krásného a úžasného? Proč jsme my ženy přebornice v sebekritice? Kdo nám řekl, co je hezké a jak máme správně vypadat? Proč se tak srovnáváme a sebemrskačsky se sebou mluvíme? Proč si tak ubližujeme? Jako malé holčičky to už vidíme u našich maminek, které byly pravděpodobně nespokojené se svým vzhledem, řešily postavu a nám to přišlo normální NEMÍT SVOJE TĚLO RÁDA! Hledat na něm chyby. Toto je ale nemocné nastavení a chování. Případně jsme byly srovnávané s našimi sourozenci a dalšími dětmi: „Dívej, jak ta je šikovná a hezká.“ „Ty jsi taková nešika.“ A…